Blog | Jan Kozubík

My life with DPDR and anxieties / Můj život s DPDR a úzkostmi

ČESKÁ VERZE ZA ANGLICKOU. On the occasion of World Mental Health Day, I decided to virtually share my life with depersonalization-derealization disorder (DPDR) and anxieties. This text aims to help destigmatise mental health, motivate others to open up about their mental struggles and to raise awareness about DPDR.

The text and the tips given below are based on my personal experience. They are not intended to substitute for professional help.

About five years ago, during one of my migraines, I felt some strange feelings for the first time, feelings of some sort of detachment from my own body and my thoughts. Gradually, they started to persist. I was experiencing feelings as if I saw the world around me like in a movie, I felt like being a mere observer, not the one who controls my body. I got frightened of my reflection in a mirror. As a result, I felt fear, panic and incomprehension of what was happening. Am I getting “crazy”? Am I losing control of myself? It got to the point where I couldn’t bear it anymore. With the help and massive support of my friend Petra, I visited the Crisis Center of the Psychiatric Clinic in my university town Brno. That’s where I first heard about the still very little-known depersonalization-derealization disorder (DPDR), which has been part of my life since then.

What is DPDR?

To describe all the feelings a person with DPDR can experience, or the feelings I have experienced over the years is not easy. The disorder manifests itself differently with each person. Depersonalization and derealization are commonly experienced together. The definition from the Czech website refers to depersonalization as „subjectively very unpleasant mental state of detachment or separation from one’s self and their mental or physical processes. People with depersonalization experience hardly describable feelings of strangeness or non-existence of themselves. Their thoughts, memories, feelings, movements, parts of their body or voice seem as if they were not real as if they were not theirs. The words we hear every day may seem unknown. They may feel as if one part of them acts, and the other just observes. Sometimes they are scared to look in a mirror, even though they know they are looking at themselves, they also have a terrible feeling as if looking at someone else.“

Derealization refers to „the same change of perception but it concerns the outside world. The world and others seem to be unreal, distant or automated as if they were robots. The world seems like in a dream or fog. Some describe the state as if they were „behind a glass“ or „in a movie„, as if their life was happening on television or in cinema all the time, and you watch only as a passive viewer. Well-known places can suddenly be seen as strange and unknown. Close people may also seem strange.“

For someone with DPDR, it’s not uncommon to lose the ability to emotionally connect with others. I’ve had days on which I felt complete emotional loss. Imagine that you are looking at your partner, but you do not feel any emotional connection. On the intellectual level, the relationship exists, but there are no emotions inside you. It’s not about you not loving your loved ones any more – your emotions just disappear for a certain period.

Moreover, people with DPRD often wonder about the meaning of things in their everyday environment, as well as about the meaning of life as such. Due to the discomfort and preoccupation with their internal feelings, they may lose understanding of what is important to them. As ‘overthinking’ takes up so much of their time and energy, it becomes hard to see what they live for.

DPDR often comes in a package, accompanied by other difficulties. Anxiety (commonly health anxiety) appears to be an integral part of it. Below you’ll find a description of the vicious circle of anxiety and DPDR.

The disorder is not as severe an illness as schizophrenia is, for example. People with DPDR remain aware of their state of being. They do not have hallucinations or delusions and are able to perceive their condition as an unpleasant or even terrifying psychological state they would like to get rid of. Although people with DPDR can be very frustrated, and although it can sometimes make their lives dreadful, they are usually able to work or study without their surroundings noticing it.

A relatively large number of people experience DPDR temporarily during their life. The feeling of a strange bubble around or of some sort of detachment from the world often occurs in stressful and life-threatening situations, after drinking alcohol, using drugs or during fatigue. These conditions, however, spontaneously disappear. Only if the symptoms persist or episodically return, it may be a manifestation of the disorder.

Why is this happening?

It is not yet entirely clear which reasons lie behind DPDR. Nevertheless, from the texts I have read, people with DPDR very often experience an emotional trauma in their childhood, from child abuse, family violence, constant screaming or fighting, alcoholism etc. The detachment from reality works as kind of defence against the constant stress and pain. The brain creates a protective bubble, which expresses itself as emotional detachment and detachment from the outside world, leaving you somewhat immune to the constant pain. In fact, your brain tries to be your buddy, tries to help you. As a side-effect, however, you become detached not only from the targeted stress-factors, but also from everything else. This protective bubble may stay even after the end of the trauma, leading to DPDR.

As a case in point, my childhood was also full of traumatic experiences. In my case, these experiences relate to the loveless and unstable family environment I grew up in, mostly caused by my parents’ alcoholism and never-ending fighting.

The vicious circle of DPDR and anxiety

Back to my beginnings with DPDR. The visit to the Crisis Centre helped me a lot. The fact that what I was experiencing back then had a name showed me I was not alone with these „crazy“ feelings. I googled some information, and I thought I would overcome it by myself. At that time, however, I did not realise it would not be an easy journey. As a result, I fell into the classic vicious circle of anxiety and worsening symptoms of DPDR, to which people with these difficulties often fall. People with DPDR experience strange feelings which are, especially at the beginning, hard to grasp and scary. What is happening? Why do I feel so strange? Am I going „crazy“? Will I stop controlling myself? You start to focus on the symptoms to the point of obsession. Bit by bit, the fear of a life determined by DPDR begins to cause more discomfort than the symptoms themselves. Will I always feel life like this from now on? How can I live my life with such horrific feelings?  Your fear of the symptoms gradually turns into anxiety, sometimes even panic attacks. That is the catch though. Since DPDR feeds on fear and anxiety, the more worried you are, the more intense these strange feelings become. And vice versa, the stranger you feel, the more anxious you are. You are thus stuck in a vicious circle where your anxiety, as well as the feelings of DPDR, are constantly increasing. Breaking this circle has been the essential part of my recovery. My tips on how to achieve this are listed at the end of the text. 

My experience with antidepressants

I did not find the few psychological sessions I attended at the beginning of my journey very useful (I started following a therapy in 2019 and I have so far found it helpful). Instead of seeking help elsewhere, I felt like I needed to learn how to cope with the disorder by myself. However, the fears and anxieties I had back then were so intense it significantly limited my quality of life. I got antidepressants to alleviate the anxiety so that I could better deal with DPDR. The fear of pharmacotherapy was also present in my mind though, which made me put my medicines in my drawer and suffer further for weeks. My prejudices and lack of knowledge made me think antidepressants were only for really “crazy people” or for people with severe depression. They are called anti-DEPRESSANTS after all, aren’t they? I started taking them only after I was thoroughly explained that current antidepressants are a new generation of medicine: a generation with limited side effects, aimed at a wide range of mental difficulties. To be honest, I cannot say precisely to what extent the drugs have helped me. Their effect differs from person to person. In my case, it was not a miraculous change. Nevertheless, I believe everyone needs to find their way. If you experience a lot of distress, your day-to-day life gets limited because of your mental state, you may need to visit a specialist who may recommend it is time to get treatment, maybe including pills. When you have tonsillitis, antibiotics are usually needed to fight it. Similarly, certain mental health issues might require certain drugs.

How to win over the vicious circle of DPDR and anxiety

Unfortunately, there is no simple treatment for DPDR, no miraculous pill to make your problems disappear. Antidepressants may help you to get out of the woods, but they will probably not solve your troubles completely. That does not mean it is impossible to live your life to the fullest again. Here are a few tips based on my own experience with DPDR and anxieties and on several self-help books I have read (see the links below):

  • stop taking information from internet forums. Usually written by people who are in the most intense phase of their problem, stories on such forums tend to scare you even more. People who feel better rarely come back to complete their story, creating a distorted, highly negative reality.
  • try to stop observing your inner feelings obsessively to break the above-described vicious circle. The enormous amount of energy and mental space you spend on observing yourself can paradoxically enough lead to DPDR. Your brain no longer has capacity to perceive anything else, and thus the separation from reality and emotional numbness come.
  • try not to get scared every time you feel detached from reality, from your thoughts, or whenever you experience another symptom of DPDR. You probably wonder: how not to worry about it and live with something like that? If there is a problem or something unpleasant in our life, we usually face it, fight it, and actively try to find a solution. In the case of DPDR, however, the constant effort to win is counterproductive and will only prolong your agony. It is vital to accept the strange will sometimes come. Do not try to analyse them, fight them, and find a way how to get rid of them. You have attempted to do so thousands of times. The only way to win over is to stop being scared of it. Thus, acceptance of discomfort for some time is definitely worthwhile in the long run. Those feelings will sooner or later disappear or at least decrease to a bearable limit.
  • do not get scared if you experience a feeling that seems new to you, a feeling you have not had yet. DPDR and anxiety can be very creative and can manifest themselves in countless forms. They slightly differ from person to person.
  • do not let DPDR limit your life. Try to live actively. Even if it’s a hell of an effort sometimes, diving into your thoughts, closing in your room and breaking away from the outside world will never do any good. Try to create order in your life, try to get up at the same time. Find activities you will regularly perform. Do sports, even if you feel very weak. Just try. I guarantee you will feel much better once you start doing it regularly. Find hobbies you will love to do, that will require your attention and within which you will ideally see progress. In my case, it’s yoga, running, walking in nature, improving my cooking skills, learning Dutch, gardening etc.
  • if your DPDR gets pretty bad, start doing something that requires a lot of attention or involvement of your body, something that shifts your attention from your thinking and fear. Running helps me a lot in these moments. When a real crisis hits you, call one of your friends or turn to professional help, there are various crisis lines or centres.
  • read some self-help books (a few listed below) and consider long-term professional help. Due to the complexity of the disorder, you may sometimes feel that nobody can help you, nobody can understand you, but believe me, they can.

Every cloud has a silver lining

My years with DPDR and anxiety have been full of upside downs. There are days, sometimes weeks, when I barely remember having the disorder. Or I become so used to it to the point I barely notice it, and it does not bother me at all.  But then, days or weeks came during which I felt like a piece of shit. There were days when I felt really, really bad, swallowed up by my anxieties and the DPDR feelings. However, so far, I have always overcome the period and got back on track. And after such a period, I have always become stronger and more prepared for the next time. Over the course of time, for example, I have been occasionally troubled by the meaning of words. It is hard to describe, but the words in my head often seem unknown, meaningless somehow. And so you ask yourself, how can I communicate with someone when I do not understand words? In reality, however, I do not have a communication problem, it is again just a certain feeling, DPDR playing with me. In the past, I used to be frightened by this. However, gradually, I learnt to accept it and not to be scared by it. When it comes, I do not give in to it and I continue my day as usual. Sometimes it’s pretty hard, but I always remind myself that sooner or later it will be gone, as always. And this is how I deal with the whole DPDR. I have accepted the fact there are and there will be days when I will not feel okay. I do not fight it when it comes, and I always try to live my life to the fullest.

I will not deny that I feel as though some of days of my life have been taken away from me. On the other hand, my experience with mental issues has also been enriching. Firstly, it has helped me be a more sensitive and empathetic person. In the past, I was often a bit too fast to condemn. Today I always try to think twice: who knows what a certain individual is going through? When you have a broken leg, everybody sees it, they let you sit in a bus. However, when you have anxiety, depression or any mental disorder, people around you do not easily see it. Secondly, along with other factors, the experience has turned my professional interest to social and human rights issues. I focus on the issues as an academic, an activist and a professional now and I find it highly meaningful. My plan for the future is to at least partly direct my professional attention to the issue of destigmatization of mental health. Last but not least, I have started to appreciate my loved ones more. Even though many of them may have been unaware of it and they are reading about my journey for the first time now, their support and presence have often been crucial to me.

Over the last five years, I have had both better and worse periods. But I have always tried not to let it take my life away. I have managed to finish my Master’s degree, to work for the Government of the Czech Republic, to live in Germany and now in Belgium, where I started working as a fulltime PhD researcher. I have also met a lot of amazing people. To mention one, my boyfriend Robbert. The man with whom I began to talk about my mental health issues after the first month. A man whose mum died a few months before our first meeting. For years, she had a specific form of dementia gradually making parts of her brain unfunctional. Robbert is now diagnosed with post-traumatic stress disorder. We met when I was again struggling with an intense period of my anxiety and DPDR, and he was dealing with his mom’s passing. Who would have said back then that two people in such a complicated life period could start a relationship? It happened, and we live together now. We love and support each other. And we also talk about our continuing mental health journeys.

I do not mention these things to show off, rather to show people with mental issues you can still live your life to the fullest. It is not always easy, but it is possible. This last year, during which I have met Robbert and started a new life in Belgium, has shown me that every cloud has a silver lining. No matter how bad you feel, don’t give up. There might be something awesome just around the corner.

Don’t be ashamed, be proud of yourself and never lose hope

To people who suffer from mental issues, I would like to say three things. Do not be ashamed and afraid to open up about your struggles. There is nothing to be ashamed for. If you are not physically well, people will notice, and you get chicken soup or a pill. However, when you suffer from anxiety, for example, people may not notice, and you are all alone. Message your friends or turn to professional help. The more people start talking about their mental issues, the further we break down stigmas towards mental health. Secondly, do not forget to remind yourself of your successes, even if they seem little. For others, activities such as reading a book, shopping or a night out are a standard part of their life. For a person with mental problems, however, this can be a challenging task. Learn to praise yourself and to be proud of yourself. And last but not least, never lose hope. Believe me, it can get better!

If there is someone I could help by sharing my experience with DPDR and anxieties, do not hesitate to contact me –

Many thanks to all who have been with me on this journey and I wish you all happy World Mental Health Day!


 List of self-help books:

  • Neziroglu, F – Donelly, K. 2010. Overcoming Depersonalization Disorder. Oakland: New Harbinger Publications
  • Baker, D. et al. 2012. Overcoming Depersonalisation and Feelings of Unreality. UK: Robinson
  • David, P. 2006. At Last a Life. Anxiety No More
  • Willson, R. – Veale, D. 2009. Overcoming Health Anxiety. UK: Robinson.
  • Kennerley, H. 2014. Overcoming Anxiety: A Books on Prescription Titl, Kennerley, Helen, New. UK: Robinson


Můj život s DPDR a úzkostmi

U příležitosti Světového dne duševního zdraví jsem se rozhodl s virtuálním světem sdílet můj život s tzv. depersonalizačním-derealizačním syndromem (DPDR) a úzkostmi. Cílem textu je přispět k destigmatizci duševního zdraví, motivat další, aby se nebáli o svých mentálních problémech mluvit, a také zvýšit povědomí o DPDR.

Text a rady v něm uvedené jsou založeny na mé osobní zkušenosti. Mým cílen není v žádném případě nahrazovat odbornou pomoc.

Před asi pěti lety jsem v průběhu jedné z mých migrén poprvé zažil určité zvláštní pocity, pocity jakési odcizenosti od vlastního těla a myšlenek. Postupem času začaly přetrvávat. Zažíval jsem zvláštní stavy jako bych svět okolo mě viděl jako ve filmu, jako bych byl pouhým pozorovatelem, nikoliv hybatelem svého těla, pocity vyděšení z vlastního obrazu v zrcadle atd. Přidal se k tomu logicky strach, zděšení a nepochopení, co se to se mnou děje. Blázním? Ztrácím nad sebou kontrolu? Panický strach dospěl do bodu, kdy už jsem nevěděl jak dál. A tak jsem s obrovskou pomocí a podporou mé kamarádky Petry navštívil Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno. Tam jsem poprvé uslyšel o stále velmi málo známém depersonalizačně-derealizačním syndromu (DPDR), který byl od té doby součástí mého života. 

Co je to DPDR?

Depersonalizačně-derealizační syndrom se skládá ze dvou složek, depersonalizace a derealizace, které jsou nejčastěji zažívány současně. Popsat všechny pocity, které může zažívat člověk s DPDR, potažmo které jsem v průběhu let zažil já, není lehké. Syndrom se u každého projevu trochu jinak. Definice ze stránek hovoří o depersonalizaci jako o “subjektivně velmi nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního já, duševních nebo tělesných pochodů. Lidé s depersonalizací prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe samých. Jejich myšlenky, vzpomínky, prožitky z minulosti, pocity, pohyby, části těla či hlas se jim jeví, jako by nebyly skutečné, jako by nebyly jejich vlastní nebo jako by byly zautomatizované. Slova, která slyšíme každý den, se mohou zdát neznámá. Mohou mít pocit, jakoby jedna jejich část jednala a druhá to jen odtaženě pozorovala. Někdy se vylekají při pohledu do zrcadla, neboť ačkoliv vědí, že hledí na sebe, zároveň mají hrůzyplný pocit, jakoby hleděli na někoho cizího.”

Derealizace poté označuje “stejnou změnu vnímání, týká se však vnějšího okolí. Svět a druzí lidé se zdají být neskuteční, vzdálení nebo zautomatizovaní, jako by byli robot. Vnější svět se jeví jako by nebyl reálný, jako by byl ve snu nebo v mlze či za nějakou skleněnou tabulí. Někteří popisují změnu jako by byli „za sklem“ nebo „ve filmu“, jakoby se celý život odehrával v televizi nebo kině a osoba jej sledovala jen jako pasivní divák. Dobře známá místa mohou být najednou prožívána jako cizí a neznámá. Blízcí lidé se mohou rovněž zdát cizí.“

Častou je také ztráta schopnosti emočního napojení k ostatním lidem. I já jsem měl dny, kde jsem necítil žádné emoce. Představte si, že se díváte na Vašeho partnera/partnerku, ale necítíte žádné emoční spojení. Na intelektuální úrovni vztah existuje, ale v nitru jste prázdní. Není to o tom, že byste toho člověka přestali milovat, ale Vaše emoce na určitý časový úsek prostě zmizí.

Lidé s DPRD si také kladou otázky o smyslu věcí v každodenním prostředí, stejně jako o smyslu života jako takového. Navíc díky zaneprázdnění s vlastními pocity a myšlenkami, které zaberou podstatnou část jejich času a energie, mají problém s uvědoměním si toho, co je pro něj v životě důležité, pro co žijí.

DPDR často přichází v jakémsi balíku, doprovázena dalšími obtížemi. Zejména úzkosti (zejména úzkostné sebepozorování a strach z nemocí) se zdají být téměř jeho integrální součástí. DPDR však není tak závažné psychické onemocnění jakým je např. schizofrenie. Lidé jsou si vědomi svého změněného stavu, nemají halucinace ani bludy, a svůj stav vnímají jako nepříjemný až děsivý. Ačkoliv může být člověk velmi znejistěn, a i když mu to může činit někdy značné obtíže, je zpravidla schopen fungovat, pracovat či studovat, aniž by si jeho změny všimlo okolí.

S přechodným trváním DPDR má během života zkušenost poměrně mnoho lidí. Pocit jakési bubliny okolo nás či odtrženosti od světa se objevuje ve stresujících a životně ohrožujících situacích, po užití alkoholu a jiných drog či během únavy. Tyto stavy však spontánně vymizí. Je-li však depersonalizace zažívána trvale či se epizodicky vrací, může jít právě o DPDR.

Proč se něco takového děje?

Není úplně zřejmé, co přesně zapříčiňuje DPDR. Z textů, které jsem četl, však vyplývá, že lidé s DPDR velmi často zažili v dětství určité emocionální trauma, ať už se jedná o zneužívání, násilí v rodině, neustále hádky, alkoholismus atd. Ono odtržení od reality funguje jako jakási obrana proti neustálému stresu a bolesti. Váš mozek okolo Vás vytvoří jakousi bublinu, emoční odtržení, odtržení od vnějšího světa, čím Vás zanechá svým způsobem necitlivé vůči tomu neustávající stresu. Myslí to s Vámi vlastně dobře, chce Vám pomoci. Avšak jako vedlejší efekt se stanete odtržení nejen od oné bolesti, ale také od všeho ostatního. A to se následně může objevit i po skončení daného traumatu, a tak může vznikat právě DPDR.

Nejinak tomu bylo ani v mém případě, i mé dětství bylo plné traumatických zážitků. Tyto zážitky jsou spojeny s neexistencí láskyplného a stabilního rodinné prostředí ve kterém jsem vyrostl, způsobené alkoholismem obou mých rodičů a neustálými hádkami.

Začarovaný kruh DPDR a úzkostí

Ale zpátky k mým začátkům s DPDR. Ona návštěva Krizového centra v Brně mi pomohla. Již samotný fakt, že to co jsem zažíval má jméno, mi ukázalo, že nejsem s těmito “bláznivými” pocity sám. Na internetu jsem si našel o DPDR nějaké informace a myslel jsem si, že to tak nějak vše nějak zvládnu. V té době jsem si však neuvědomil, že to nebude cesta lehká. Postupem času jsem propadl do klasického začarovaného kruhu úzkostí a zhoršujících se příznaků DPDR, do kterého lidé s těmito obtížemi často padají. Lidé s DPDR zažívají zvláštní pocity, kterou jsou pro ně zejména na začátku jen těžko popsatelné a děsivé.  Co se to děje? Proč se cítím tak divně? Blázním? Přestanu se kontrolovat? Následně začnou kontrolovat každý další zvláštní pocit či vjem až do bodu obsese. Postupem času začnou obavy z toho, jaký bude Váš život s DPDR, přinášet vice diskomfortu než symptomy jako takové. Budu se již navždy cítit takto? Jak mám žít svůj život s tak děsivými pocity? Vaše obavy se postupně změní v úzkosti, někdy dokonce záchvaty paniky. Jelikož je však DPDR živena strachem a úzkostmi, čím více strachu a úzkostí, tím více se zintenzivní ony zvláštní pocity. A naopak, čím zvláštněji se cítíte, tím více se z toho vyděsíte a zintenzivní se tak Vaše úzkosti. Jste tedy zaseklí v onom začarovaném kruhu, kdy se jak Vaše úzkosti, tak také DPDR neustále zhoršují. Opustit tento kruh bylo zásadní součástí mé cesty. Tipy, jak to udělat, jsou uvedeny níže.

Má zkušenost s antidepresivy

Na začátku své cesty jsem podstoupil několik psychologických sezení. V té době jsem je však neshledal užitečné. Měl jsem pocit, že se potřebuji s DPDR naučit žít sám. Nicméně obavy a úzkosti, které jsem tehdy měl, byly tak intenzivní, že výrazně snižovaly kvalitu mého života. Abych se dokázal se syndromem lépe poprat, dostal jsem na zmírnění úzkostí antidepresiva. Obecně panující strach z farmakoterapie byl však přítomen i u mě, a tak jsem je po předepsání uložil do šuplíku a další týdny trpěl.  Mé předsudky a nedostatek znalostí zapříčinily, že jsem si myslel, že antidepresiva přece berou jen opravdoví “blázni”, případně lidé, kteří mají hluboké deprese, jsou to přeci jen anti-DEPRESIVA, ne? Začal jsem je tak brát až později, kdy mi bylo zevrubně vysvětleno, že se dnes jedná již o úplně jinou generaci léku než v minulosti. O generaci, která má jen omezené vedlejšími účinky, a užívá se na široké spektrum psychických obtíží, nikoliv jen na deprese. Abych byl upřímný, nedokážu říct, do jaké míry mi léky pomohly. Jejich účinek je na každého jiný. V mém případě to nebyla žádná zázračná změna. Nicméně se domnívám, že každý si musí najít svou vlastní cestu. Pokud cítíte výrazné nepohodlí, Váš život je omezen, nejste schopni vykonávat kvůli Vašemu mentálnímu stavu určité činnosti, je možná čas navštívit specialistu. Specialista může poté usoudit, že je čas k určité léčbě přistoupit, možná včetně léků. Když máte angínu, tak na její vyléčení jsou většinou třeba antibiotika. Stejně tak na určité mentální problémy mohou být potřebné určité medikamenty.

Jak porazit kruh DPDR a úzkostí

Na DPRD bohužel neexistuje žádné jednoduchá léčba, žádný zázračný lék, který byste si vzali a Vaše problémy by zmizely. Antidepresiva Vám mohou pomoci se dostat z nejhoršího, ale pravděpodobně Vás nezbaví Vašich problémů úplně. To ale neznamená, že není možné žít život opět naplno. V následující řádcích je několik rad založených na mých vlastních zkušeností a na základě přečtení několika svépomocných knih, odkazy viz níže

  • přestaňte přijímat informace z internetových fór. Obvykle psané lidmi v intenzivní fázi problému, příběhy, které tam naleznete, Vás většinou jen ještě více vyděsí. Lidé, kteří žijí svůj život opět naplno, se jen málokdy vrátí a to pak vytváří pokřivenou, vysoce negativní realitu.
  • abyste prolomili onen kruh, pokuste se přestat neustále obsesivně kontrolovat Vaše vnitřní prožitky. Ničemu to totiž nepomůže a jen prodlouží Vaše trápení. Obrovské množství energie a mentálního prostoru, který věnujete vlastní kontrole, může totiž paradoxně zhoršit Vaši DPDR. Váš mozek již nemá kapacitu vnímat nic jiného, a tak přichází ono odtržení od reality a emocionální prázdno.
  • neděste se pokaždé, když se cítíte odtržení od reality, od vlastních myšlenek či zažíváte jiný ze symptomů DPDR. Pravděpodobně si říkáte, jak se mám neděsit a žít s něčím takovým? Normálně jsme navíc v životě zvyklí, že v případě problému se mu snažíme postavit čelem, zabojovat, najít řešení. V případě DPDR a úzkostí je však neustálá snaha nad syndromem vyhrát kontraproduktivní a může prodloužit Vaši agónii. Klíčové je přijmout fakt, že ty zvláštní pocity občas přijdou. Nesnažte se je po tisíckráte zanalyzovat, bojovat s nimi a nalézt řešení, jak se jich zbavit. Jediným způsobem, jak nad syndromem “vyhrát”, je přestat se jím nechat vyděsit. Akceptace diskomfortu po určitou dobu se z dlouhodobého hlediska vyplatí, ony pocity dříve či později odejdou, nebo se alespoň zmírní na únosnou hranici.
  • neděste se, když máte jakýkoliv ze zvláštních prožitků či pocitů, který Vám přijde nový, který jste ještě neměli. DPDR a úzkosti dokáží být velmi kreativní a dokáží se projevit v nespočetných podobách. U každého se mohou projevit trochu jinak.
  • nedovolte DPDR, aby omezil Váš život.  Pokuste se žít aktivně. I když je to někdy sakra těžké, uzavření se do vlastních myšlenek, uzavření se ve vlastním pokoji a odtržení od reálného života k ničemu dobrému nepovede. Pokuste si v životě vytvořit řád, zkuste vstávat ve stejnou hodinu. Najděte si aktivity, které budete vykonávat pravidelně. Sportujte. I když se cítíte unavení, zaručuji Vám, že jakmile začnete sportovat pravidelně, budete se cítit mnohem lépe. Najděte si zájmy, které budete vykonávat rádi, které dokáží upoutat Vaši pozornost a v rámci kterých ideálně uvidíte pokrok. V mém případě je to cvičení jógy, běhání, procházky v přírodě, snaha o zlepšení se ve vaření, učení se holandštině, starání se o zahradu atd.
  • v případě, že je Vám opravdu špatně, začněte dělat něco, co výrazně vyžaduje Vaši pozornost či zapojení těla, co Vaši pozornost od Vašich myšlenek a strachu přesměruje jinam. Mně velmi pomáhá běhání. Když přijde opravdová krize, zavolejte někomu z přátel nebo se nebojte obrátit na odbornou pomoc, existují různé krizové linky či centra.
  • přečtěte si svépomocné knihy (odkaz na některé níže) a zvažte dlouhodobou odbornou pomoc. Díky oné komplexnost dané syndromu Vám může někdy připadat, že Vám nemůže nikdo pomoc, nikdo Vás nemůže pochopit, ale věřte že může.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Mé roky s DPDR byly a jsou klikaté. Jsou dny, někdy i týdny, kdy si na syndrom prakticky ani nevzpomenu. Případně si na jeho projevy zvyknu natolik, že si jich prakticky nevšímám a nijak můj život tak neobtěžují. Pak ale přijdou i špatná období. Byly dny, kdy jsem se cítit opravdu zle, pohlcen obrovskými úzkostmi a pocity spojenými s DPDR. Do dnešního dne jsem však tato období vždy překonal. A po každé této epizodě jsem se stal silnější a lépe připravený na příště. V průběhu let jsem měl a mám například tu a tam problémy s významem slov. Těžko se to popisuje, ale slova v mé hlavě někdy zní jako neznámá, nedávající smysl. A tak se ptáte, jak můžu s někým komunikovat, když nerozumím slovům? Reálně však problém s komunikací nemám, je to opět jen určitý pocit, projev DPRD, který si se mnou hraje. Dříve mě každý takový okamžik vyděsil. Nicméně postupně jsem se naučil tyto epizody akceptovat a nenechat se jimi vykolejit. Když to přijde, nepoddám se tomu a pokračuji svůj den jako obvykle. Někdy je to sakra těžké, ale vždy se snažím si připomínat, že dříve či později to zase odejde, jako vždy. A to je způsob, jakým jsem se naučil žít s celou DPDR. Akceptoval jsem fakt, že jsou a budou dny, kdy mi nebude nejlépe. A když přijdou, tak s tím nebojuji, snažím se žít naplno a nenechat si omezit svůj život.

Nebudu popírat, že mi DPDR a úzkosti některé dny vzaly. Na druhou stranu mi ale ona zkušenost s mentálními problémy také mnohé dala. Za prvé mi to pomohlo být citlivějším a vnímavějším člověkem. Dříve jsem nebyl dalek jednoduše někoho odsoudit, dnes se snažím vždy dvakrát zamyslet. Kdo ví, čím určitý člověk zrovna prochází. Když máte zlomenou nohu, tak Vás pustí si v autobuse sednout. Když máte úzkosti, depresi či jinou psychickou poruchu, lidé okolo Vás to většinou na první pohled nepoznají. Za druhé tato má zkušenost spolu s jinými faktory obrátila můj profesní zájem k sociálním otázkám a lidským právům. Tématu se nyní věnuji akademicky, pracovně i aktivisticky a naplňuje mě to. Mým plánem do budoucna je se alespoň částečně věnovat tématu destigmatizace duševního zdraví. V neposlední řadě mě syndrom naučil si vážit více blízkých lidí. I přesto, že si to mnoho z nich možná ani neuvědomovalo a budou tady číst o mé cestě poprvé, jejich podpora a přítomnost pro mě často byla zásadní,

V průběhu poslední pět let jsem měl období lehčí a období těžší. Ale vždy jsem se snažil nenechat si vzít svůj život. Dokázal jsem vystudovat magisterské studium, pracovat na Úřadu vlády ČR, žít v Německu a nyní v Belgii, kde jsem začal pracovat jako PhD výzkumník na plný úvazek. A také jsem potkal spousta úžasných lidí. Jeden příklad za všechny, můj holandský přítel Robbert. Člověk, se kterým jsem o DPDR začal mluvit již po prvním měsíci vídání se. Člověk, kterému pár měsíců před naším prvním setkání zemřela máma. Dlouhé roky měla specifickou formu formu demence, při které člověku postupně přestávají fungovat určité části mozku. Robbert má nyní diagnostikován posttraumatický stresový syndrom. Potkali jsme se v období, kdy já jsem se potýkal s intenzivními úzkostmi a DPDR, a on s odchodem jeho mámy. Kdo by byl řekl, že dva lidé v takto poměrně komplikovaném životním období mohou začít vztah? Stalo se a dnes spolu žijeme. Milujeme se a podporujeme se. A také se bavíme o našich pokračujících mentálně-zdravotních cestách.

Nezmiňuji tyto věci abych se chlubil. Ale abych ukázal lidem s mentálními obtížemi, že je stále možné žít Váš život naplno. Není to vždy jednoduché, ale je to možné. Poslední rok, kdy jsem potkal Robberta a začal svůj nový život v Belgii mi ukázal, že nehledě na to jak špatně se cítíte, nevzdávejte to. Za rohem na Vás může čekat něco úžasného.

Nebojte se otevřít, buďte na sebe pyšní a neztrácejte naději

Lidem, kteří trpí mentální problémy, bych rád vzkázal tři věci. Nebojte se o svých problémech mluvit. Není důvod se stydět. Když Vám není fyzicky dobře, Vaše okolí to často pozná a dostane kuřecí polévku či paralen.  Avšak když máte například úzkosti, lidé si toho často nemusí všimnout a Vy jste na ten boj sami. Obraťte se tak na své přátele nebo na odbornou pomoc, uleví se Vám. Čím více lidí bude o svých mentálních potížích otevřeně mluvit, tím menší ono stigma okolo duševního zdraví bude. Za druhé, nezapomínejte si také připomínat své úspěchy. Pro jiné jsou aktivity jako čtení knihy, nakupování či večer ve společnosti standardní součástí života. Pro člověka s mentálními problémy to však může být nesmírně náročným úkolem. Naučte se chválit se a být na sebe pyšní. A za třetí, neztrácejte naději a věřte, že může být líp!

Pokud budu někomu moct pomoci sdílením mých zkušeností, neváhejte se na mě obrátit –

Děkuji mnohokrát všem, kteří mě na mojí cestě provázeli, a přeji všem šťastný Světový den duševního zdraví!


Svépomocné knihy:

  • Neziroglu, F – Donelly, K. 2010. Overcoming Depersonalization Disorder. Oakland: New Harbinger Publications
  • Baker, D. et al. 2012. Overcoming Depersonalisation and Feelings of Unreality. UK: Robinson
  • David, P. 2006. At Last a Life. Anxiety No More
  • Willson, R. – Veale, D. 2009. Overcoming Health Anxiety. UK: Robinson.
  • Kennerley, H. 2014. Overcoming Anxiety: A Books on Prescription Titl, Kennerley, Helen, New. UK: Robinson


Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.